29.01.2012
7) Těsně po Únoru 48
Hned po svém únorovém vítězství začali komunisté s budováním totalitního politického systému, kterým byla veškerá moc soustředěna do rukou úzkého okruhu nejvyšších funkcionářů KSČ, stojících mimo jakoukoli demokratickou kontrolu. Zákonodárné orgány a vládní instituce sloužily jako vykonavateli příkazů KSČ.
Nekomunistické politické strany byly potlačeny, členská základna byla drasticky redukována, do jejich čela byli postaveni komunisty vybraní funkcionáři spolčení s KSČ. Největší nekomunistická strana Sociálně demokratická byla 27.6.1948 začleněna do KSČ. Na všech úrovních politického, hospodářského a kulturního života proběhly čistky, prováděné státními orgány a akčními výbory Národní fronty.
Volby do parlamentu probíhaly v atmosféře zastrašování a byly při nich porušovány veškeré zásady svobody a otevřenosti, pokusy o protikomunistickou předvolební agitaci byly stíhány Bezpečností a tvrdě trestány. Voličům byla předkládána společná kandidátka NF, na kterou nebyl zařazen žádný opoziční politik a zfalšovány výsledky voleb. Tento systém byl pak zachován i při všech následujících volbách v Československu až do pádu komunistického režimu.
Dne 14.6.1948 prezident Beneš abdikoval a ve funkci jej nahradil Klement Gottwald, KSČ neomezeně rozhodovala o všech záležitostech státu a jeho občanů. Na odpor veřejnosti proti politice KSČ komunisté reagovali vyhlášením ostrého kursu proti reakci, jehož výrazem se stal Zákon na ochranu lidově demokratické republiky a další represivní opatření, umožňující bezohlednou likvidaci zbylé opozice.
Byly zřízeny tábory nucené práce, nezákonnost, včetně fyzického mučení, se stala trvalým rysem postupu komunistické Bezpečnosti a justice. Byl vytvořen pečlivě propracovaný systém politických procesů.
Od září 1949 v Československu působili sovětští poradci, pověření Stalinem pomoci komunistům při zavádění sovětských zkušeností. Zvláštním úkolem řady z nich bylo hledat třídního nepřítele uvnitř KSČ. Výsledkem bylo zatýkání a popravy i na nejvyšších místech stranické hierarchie.
Lidové milice
25.01.2012
6) Únor 1948
Na počátku roku 1948 rozhodlo komunistické vedení zahájit mobilizaci mas ke střetnutí se silami tzv. reakce – opoziční demokratická linie. Na 22. 2. 1948 svolaly komunisty ovládané odbory do Prahy sjezd závodních rad, o šest dní později se zde měl konat sjezd rolníků.
K rozhodujícímu střetnutí ve vládě došlo po demisi demokratických ministrů, kteří doufali, že se k nim přidají i sociálně demokratičtí ministři a od prezidenta očekávali jmenování úřednické vlády a vypsání předčasných parlamentních voleb, což se stalo osudovou chybou pro celé Československo..
Demokraté své naděje vkládali pouze do rukou prezidenta, zatímco komunisté byli na tento krok připraveni a již následujícího dne přišli s vlastním návrhem řešení vzniklé krize. Požadovali, aby prezident demisi přijal a doplnil vládu o ministry podle jejich představ. V atmosféře perfektně zinscenovaných masových demonstrací komunistických přívrženců, s představou hrozící občanské války a následujícího sovětského zásahu, přistoupil prezident Beneš 25. 2. 1948 na komunistické požadavky, přijal demisi demokratických ministrů a jmenoval vládu složenou téměř výlučně z komunistů a jejich nejvěrnějších spojenců.
Tímto způsobem, prostřednictvím uměle a záměrně vyvolané krize a za použití metod, vyzkoušených již předtím na jiných místech, bylo znemožněno svobodné působení parlamentních institucí a zavedena skrytá diktatura jedné strany pod zástěrkou vlády národní jednoty.
5) Pretotalitní Československo 1945 - 1948
Po druhé světové válce se Československo ocitlo v pretotalitním stavu, kdy nebyla nastolena přímá totalitní vláda, ale demokracie se stala silně omezenou. Náš stát se dostával více do sféry sovětského vlivu, zahraniční politika a vnitrostátní politika národních front nahrávala do rukou KSČ, jejíž příslušníci získali významné posty v bezpečnostních složkách – komunisté ovládli ministerstvo informací, vedoucí útvary bezpečnosti, zpravodajství a Státní bezpečnost, navíc dochází k cíleným provokacím protivníků KSČ.
Na osmém sjezdu KSČ roku 1946 byla schválena dosavadní politickou linii KSČ, směřující k likvidaci demokracie v Československu a stanoveny nové úkoly při rozšiřování a upevňování své moci za pomoci diktatury proletariátu. V souladu se stalinskou politikou mizela ochota československých komunistů k jakýmkoli kompromisům, neshody ve vládě se odehrávaly na pokraji vládní krize. Běžnou součástí argumentace komunistických ministrů při diskusích ve vládě se staly hrozby lidovými nepokoji – KSČ měla podporu odborů., které vedl Antonín Zápotocký.
Důsledkem tohoto ohrožení se demokratické parlamentní strany sjednotily v koalici pro zachování demokratického Československa – mezi komunisty proto vzrůstala nedůvěra ve výsledky příštích voleb a prosazoval se požadavek vypořádat se s politickým protivníkem neústavní cestou. V roce 1947 dochází k nárůstů provokací vůči demokratickým činitelům, pokusy o atentáty a zinscenované případy (mostecká aféra, krčmářský případ) i politické aféry. Nahromaděné spory mezi demokratiy a komunisty v parlamentu vrcholí událostmi roku 1948.
Karikatura nepřátel komunismu
4) Období druhé světové války 1938 - 1945
Po Mnichově se oslabená ČSR dostala pod tlak fašismu a 9. října 1938 byla úředně zastavena činnost KSČ na Slovensku, 20. října v českých zemích a 27.12. 1938 úředně rozpuštěna. Vedení strany emigrovalo do Moskvy, část na pokyn Moskvy působila v Londýně.
Zatímco řadoví komunisté bojovali za osvobození republiky, moskevské vedení v čele s Klementem za Gottwaldem využívalo odboj a velmocenské postavení Sovětského svazu k dosažení rozhodujícího podílu na politické moci po válce – nebylo počítáno s obnovením autonomního Československa, ale s jeho začleněním do státní socialistické sítě. Českým a slovenským komunistům vydávala moskevská Kominterna pokyny, kde za hlavní nepřátele označovala Velkou Británii a Francii. Tím se komunistické odbojové hnutí izolovalo od občanského odbojového boje podporovaného exilovou vládou Edvarda Beneše v Londýně.
Teprve v červnu 1941 se změnila politika SSSR a Kominterna mobilizovala komunistické ilegální hnutí v Evropě do boje proti Německu a za osvobození okupovaných zemí. Důležitý byl zápas demokratické a komunistické politické linie v odboji v zahraničí mezi londýnským a moskevským centrem. Vítězný postup sovětských vojsk, celková sociální radikalizaci a zjevný politický posun doleva v širokých vrstvách českého a slovenského národa vedl k získání převahy komunistů.
3) Bolševizace KSČ
Na pátém sjezdu roku 1929 byl z popodu Stalina a iniciativy Komunistické internacionály zvolen nový ÚV KSČ (Ústřední výbor KSČ), který definitivně prosadil marxisticko-leninskou linii, která považovala za primární cíl socialistickou revoluci. Generálním tajemníkem strany se stal stalinista Klement Gottwald za pomoci Slánského, Švermi, Kőhlera, Kopeckého a Guttmana (dohromady je tato skupina kolem Gottwalda známá jako „Karlínští kluci“).
S nástupem Klementa Gottwalda dochází k rozkolům uvnitř KSČ kvůli agresivní bolševizaci (Členstvo strany se ze 100 000 členů scvrkne na čtvrtinu na 25 000, 12 komunistických poslanců a 14 senátorů zakládá vlastní parlamentní klub, komunistické odbory se rozštěpí, volební propad o 200 000 hlasů, je napsán protestní dopis sedmi prominentních komunistických spisovatelů proti novému Gottwaldovu vedení – Jaroslav Seifert, Josef Hora, Vladislav Vančura, Ivan Olbracht, Helena Malířová, Marie Majerová, Stanislav Kostka Neumann, až na Horu a Seiferta se časem všichni signatáři do KSČ vracejí), strana ztrácí část voličů obávajících se rozbití republiky radikálním přístupem k uchopení moci. Otevřená agrese byla dána najevo Gottwaldem v jeho prvním a neslavně proslulém parlamentním projevu v prosinci 1929:
"... A my, my jsme stranou československého proletariátu a naším nejvyšším revolučním štábem je skutečně Moskva. A my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krk. A víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry."
Na šestém sjezdu KSČ roku 1931 byla potvrzena jednota podpory procesu bolševizace i přes pokles členské základny. Téhož roku jsou vydány rezoluce ke zlepšení podmínek práce v závodech. Taktéž je přijat manifest politického programu Sovětského svazu, během květnových volen roku 1935 získala KSČ 10,3% hlasů.
Sedmý sjezd KSČ roku 1936 rozpracoval taktiku lidové fronty na obranu republiky proti fašismu, válce a ofenzívě kapitálu. Zabýval se také situací v odborovém hnutí, kádrovými a organizačními otázkami.
2) Začátek KSČ
Komunistická strana Československa (KSČ) byla založena na ustavujícím sjezdu KSČ ve dnech 14.-16.5.1921 v Praze vstupem do Komunistické Internacionály přijetím 21 bodů. Ke konci téhož roku byla vytvořená jednotná internacionální KSČ sloučením všech jejích sekcí a přijat organizační řád strany.
Celostátní konference KSČ roku 1922 projednala zprávu o činnosti strany od slučovacího sjezdu a určila její další postup. Přijala organizační teze, směrnice o jednotné frontě, rezoluci o činnosti a taktice komunistů v odborovém hnutí a rezoluci o komunální politice. Téhož roku na další celostátní konferenci KSČ projednala hospodářskou a politickou situaci, přijala usnesení o boji proti nezaměstnanosti, za jednotu odborů, jednotnou frontu a dělnickou vládu.
Následné čtyři sjezdy KSČ v letech 1923, 1924, 1925, 1928 a několik mezinárodních konferencí pokračovali v politice podpory odborů, zaujímání stanovisek a rezolucí k aktuálním problémům společnosti (národnostní otázka, podpora dělnictva, agrární otázka apod.). Významným momentem bylo oficiální přijetí bolševizace KSČ jako jednoho z jejích primárních cílů.
1) Předpoklady vzniku komunismu v ČSR
Sociální otřes po první světové světové válce (1914 – 1918) napomohl radikalizaci nejnižších sociálních vrstev (blokáda zbrojních dodávek pro Polsko během rusko-polské války – akce železničářů solidarizujících s ruskými bolševiky, vnitrostranická krize sociální demokracie a pád rudo-zelené koaliční vlády, odchod cca 1/3 poslanců a senátorů ze sociální demokracie , pouliční bitky o Lidový dům v Praze jakožto sídlo sociální demokracie, vyhlášení generální stávky krajní levicí a lokální pokusy o revoluční puč) a zároveň deziluzi československých intelektuálů, myšlenka třídního boje a revoluce byla lákavou variantou dosáhnutí hledané lepší společnosti než byla ta předválečná.
Vzor byl viděn v úspěšném bolševickém puči v Rusku roku 1917 a víra v rychlé vítězství komunismu v Evropě, kdy vznikalo několik takzvaných „Republik Rad“. Roku 1919 byla založena Komunistická Internacionála, která koordinovala mezinárodní fungování komunistického hnutí – s jednotlivými komunistickými stranami v různých státech pracovala jako s vlastními sekcemi.
Urbanizace a početná dělnická základna v ČSR umožnila masové oslovení komunisty ideově protěžované dělnické třídy a tím i velkou podporu komunistické ideologie. KSČ začala s volnou kompromitace umírněné sociální demokracie, parlamentarismu i kapitalismu. Ve společnosti se navíc intenzivněji prosazoval antiklerikalismus a ateizace, vznikalo tak ideové vakuum jako potencionální prostor pro nové ideologie.
0) Proč "vytahovat" minulost?
Téma reflexe komunistické minulosti v naší zemi mi přijde jako podstatný problém společnosti, se kterým se máme šanci konečně objektivně vypořádat – důležitou otázkou je samozřejmě, proč se o něco takového snažit? K čemu se rýpat v minulosti, kterou nikdo nezmění?
Nejlepší a nejsmysluplnější odpověď jsem našel ve studentském prohlášení iniciativy "Inventura demokracie" z roku 2009, které si dovoluji ocitovat níže:
"Jsme první studentská generace, o které se říká, že konečně není poznamenána komunismem. Jelikož jsme dobu před Listopadem nezažili a nic o ní nevíme, má se za to, že jsme unikli jejímu vlivu. Pravda je ovšem právě opačná; čím méně o minulosti víme, tím víc nás znesvobodňuje. Přitom pořádná reflexe komunistické minulosti ještě ani nezačala – za celých dvacet let. To pokládáme za zásadní průšvih.
Jediné, co českou společnost čas od času trochu vzruší, jsou totiž nahodilé estébácké kauzy našich celebrit. Komunistická minulost se používá čistě účelově: k boji o moc, k potápění politických protivníků či k lepší prodejnosti novin. Nic z toho samozřejmě za reflexi minulosti nepovažujeme. Jednoduché nálepky a skandální odhalení ve stylu „podepsal nebo nepodepsal“ nám prostě nemůžou stačit.
Dodnes nám chybí jasné pojmenování principů, jakými fungovala totalitní moc a jak deformovala společnost i jednotlivce. Nemáme ani trochu zmapováno, kolik návyků i postojů z té doby si všichni neseme, aniž o tom víme. Dá se jen tušit, že jich není málo.
Proč například tak rádi podléháme pocitu, že o nás rozhoduje „někdo nahoře“ a že se s tím nedá nic dělat? Proč se zpravidla bojíme zasazovat se o věc, kterou považujeme za dobrou? Proč nám každý boj s arogantní mocí pořád připadá jako zbytečná výstřednost?
Podobně se můžeme ptát dál: Jak je možné, že lež tak snadno bereme jako společensky přijatelnou? Kde se vzala tak velká tolerance k obcházení zákonů a k podvádění státu? A odkdy tak rádi věříme, že na prvním místě jsou materiální jistoty a všechno další je jen šlehačka na dortu?
Nevíme, co z toho je přímý následek komunismu, ale jedno je jisté: ani naše generace, pokládaná za svobodnou, od ničeho z toho osvobozena není. Minulost nás ovlivňuje skrze rodiče, učitele, úřady i atmosféru ve společnosti. A proto chceme vědět, jaká ta minulost doopravdy je.
Pokud dokážeme rozpoznat, co činilo naši společnost před Listopadem nesvobodnou, máme větší šanci rozpoznat podobná rizika i dnes. Také v dnešní situaci je důležité umět vnímat i jemné posuny od svobody k nesvobodě. I dnes je důležité být citliví na projevy nesvobody ve svém okolí. I dnes je třeba odhalovat nové, nenápadné formy totality a umět na ně patřičně reagovat"
Je potřeba vědět, znát základní fakta a souvislosti, aby jsme se mohli s minulostí vyrovnat a především se z ní poučit – proto na tomto blogu přidávám i několik informací k minulosti a vývoji komunistické strany, jejímu způsobu vlády a srovnání s dnešním vývojem.
Pavel Žalský
|
